Ležel jsem na zemi a zíral na temný prkenný strop. Zdálo se, že už se tu stihlo zabydlet několik pavouků. Rozeznával jsem jejich husté sítě v rozích u stropu. Přemýšlel jsem. Bolest se trochu utlumila. Bylo to jistě tím, že jsem se nehýbal. V ranách mi nepříjemně tepalo, v hlavě hučelo. Zvenčí sem doléhaly zvuky a hovor ze staveniště. Tu a tam jsem zaslechl kroky, jak někdo procházel po ochozu palisády. Milten vedle mne tiše oddychoval, nejspíš usnul. Měl bych se také pokusit usnout, spánek by mi jen prospěl, ale prostě to nešlo. V hlavě jsem neustále viděl tu sochu. Její oči. Ty oči! Byl to tak zvláštní pohled, měl jsem pocit, jakoby ta socha žila. Socha...

Myšlenky... Jedna za druhou proplouvaly mojí hlavou. Cítil jsem, že se mi zavírají oči. Ztrácel jsem pojem o čase. Nebránil jsem se. Socha... Ty oči! Spánek se blíží... moje vědomí se propadalo do hlubin slastného zapomnění na přítomnost, bolest tam za mnou nemohla. Tíživé myšlenky ztrácely svou tíhu. Co s námi bude? Jak nás potrestají? Zemřeme? Tyhle svíravé otázky ztratili svůj význam.

Zaposlouchal jsem se do monotónního zvuku kladiv a pil. Symfonie... znělo to zvláštně, jakoby z jiného světa. Všechen ten hluk se kamsi vzdaloval... Spatřil jsem slunce a stromy. Šel jsem bosý zelenou loukou posetou zářivými květy mnoha barev a na kopci nade mnou se tyčil hrad. Nikde nikdo nebyl, ani dozorce, ani kopáč. Slyšel jsem zpívat ptáky a viděl včely na květinách. V korunách nedalekého lesa hučel svěží vítr. Zdálky přicházely hlasy, ale nebylo nikoho vidět... přidal jsem do kroku a spěchal za nimi... moje vědomí se propadlo do snů.

Probudila mne série ran. Lekl jsem se a rychle se zvedl, abych viděl, co se to děje. Bolest byla zpět, jako blesk z čistého nebe! Zapomněl jsem na ní! Bezděky jsem zasténal, jak mi louplo v naražené ruce. Zprvu jsem nevěděl, kde jsem. Ale pak se mi vše vybavilo! Další bouchnutí! Někdo mlátil do dveří chatrče.

"Zasraný dveře! Do hajzlu!", zaslechl jsem hrubý hlas a vše jsem si uvědomil. Vzpomněl jsem si na rvačku i na sochu i na to, že jsme ještě nebyli potrestáni... Hrklo ve mne. Někdo byl venku před chatrčí! Další rána a dveře se rozletěly. Stála tam silueta proti světlu zapadajícího slunce. Podle obrysu zbroje jsem viděl, že je to některý z dozorců. "Bohové stůjte při nás!", pomyslel jsem si. Už je to tady! Jdou si pro nás! V hlavě mi bleskl ostrý obraz popraviště vedle brány a v krku se mi sevřelo. Chvěl jsem se nervozitou i strachem v očekávání toho, co přijde.

"Podělaná závora! Kterej debil to stavěl co? Nebyl jsi to ty?! Noo?!", slyšel jsem mluvit siluetu. Ustoupila ze dveří a hmátla po někom, koho jsem neviděl, ale komu jistě patřila ta slova. Surově s ním škubla a vteřinu poté do chatrče napůl vstoupil a napůl vletěl nějaký vězeň. Snažil se vyrovnat rovnováhu, zakopl však o zápraží a zastavil se až o stěnu, do které s hlasitým heknutím vrazil čelem. Měl jsem štěstí, že mne minul, jeho koleno mi prolétlo těsně kolem hlavy! V té tmě se mne nemohl hned všimnout. Měl co dělat, aby se nerozplácl o zem.

"Padejte mizerové! Dovnitř!", poroučel dozorce a strkal dovnitř další vězně.
Jeden po druhém vstupovali další a další vězni do čím dál tím víc těsnějšího prostoru chatrče. Dozorce do nich šťouchal, vrážel a byl velmi netrpělivý, což dával znatelně najevo hlavně svými pěstmi, šťouchanci a pohlavky. "Tak dělejte sakra nebo vás zmlátím jak psy!", pobízel je.

Ve vedlejších chatrčích asi probíhalo to samé pozdvižení, protože jsme slyšeli další dozorce a jejich nadávky z venčí. Skončila směna a tak byli všichni trestanci zavíráni do chatrčí a jistě i do sklepení hradu k nucenému odpočinku.
"Tak to by bylo!", ozval se dozorce spokojeně, když konečně i poslední vězeň vstoupil dovnitř. Vstoupil dovnitř, to nebylo zcela přesné, spíše zůstal stát skoro na prahu dveří. Nikam jinam se už totiž nemohl vtěsnat! Dozorcova silueta byla opět ve dveřích. Ostře kontrastovala se zlatou září posledních paprsků zapadajícího slunce, které se odrážely na stěnách hradu i okolních chatrčích. Stíny se dloužily, slunce zanedlouho zapadne a na údolí padne černá noc. Musel jsem zaspat celé odpoledne!

"Dobrou noc přátelé!", ušklíbl se ironicky dozorce a zavřel dveře. Petlice chrastila, ozvala se rána, jak petlice dopadla do železné záklapky a pak jsme slyšeli už jen tlumené vzdalující se kroky dozorce, kráčejícího pryč. Ostatní trestance už zřejmě také pozavírali jako prasata do chlívů, všude se rozhostil klid, nebylo už slyšet žádné nadávky ani řev.

Chvíli bylo v chatrči ticho. Tlumeně sem zazníval hovor ze sousedních chatrčí. Přes silnou stěnu z hrubě otesaných kmenů a trámů však nebylo moc dobře rozumět, o čem se tam mluví, pak se ale rozezněly hlasy i v naší chatrči a kopáči si mezi sebou začali povídat. Nejprve bylo třeba, nějak se v chatrči srovnat a poskládat. Bylo nás tu moc! Někteří kopáči nadávali, někteří si sdělovali svoje dojmy z namáhavého dne, další mlčeli a jen tiše seděli. Já byl až v zadu u stěny. Musel jsem udělat místo nově příchozím. Bylo to bolestivé vstávání, ale nedalo se nic dělat, představa, jak po mne ostatní dupou, nebyla lákavá. Opatrně jsem se posadil a opřel se zády o hrubě opracované trámy, které tvořily stěnu chatrče.

"Tak to máme pro dnešek za sebou. Díky bohům!", zaslechl jsem čísi hlas mezi šumem ostatních. Znal jsem ho, patřil Gomezovi! V šeru jsem ho spatřil sedět naproti mně.
"Teď bych se přátelé chtěl vyspat! Tak tu bude ticho!", zvýšil Gomez výhružně hlas. Lomoz však stále trval, někteří z kopáčů ho asi vůbec nezaregistrovali a bavili se mezi sebou nerušeně dál.
"Ticho povídám!", zařval, načež se konečně všichni utišili. Měli z něj respekt.
"Aůů! Moje ruká! Dávej sakra pozor!", ozvalo se od dveří. Mačkali jsme se tu a chvíli trvalo, než jsme se ve stísněné chatrči srovnali. Ale většina vězňů si už našla své místečko. Nějaký kopáč do mne několikrát bolestivě vrazil, ale nemohl za to, protože se na něj tlačili jiní. Chatrč byla přecpaná až k prasknutí! Všichni se nakonec někde uvelebili a rozhostilo se ticho, že bylo slyšet jen naše oddychování. Kde byl vlastně Milten? Asi někde na druhé straně, všiml jsem si, že když dovnitř dozorce začal nahánět další vězně, ustoupil také dozadu ke stěně. Bohužel ne ke mne. Musel být někde naproti, od něj mne však dělilo několik dalších lidí a bylo bez šance dostat se k němu. Musel bych se prodrat masou těl a já byl rád, že konečně v klidu sedím.

Zvenčí sem padalo poslední slabé šeré světlo větracími otvory u stropu. Rozhlížel jsem se po ostatních. Jejich obličeje jsem rozeznával špatně. Světla už bylo opravdu málo. Nikoho jsem nepoznal, jen Gomeze, ale to spíš po hlase a podle jeho mohutné svalnaté postavy. Hledal jsem hlavně Miltenovu tvář. Konečně jsem ho spatřil! Seděl hned po pravé straně vedle Gomeze. Vypadal drobně a útle proti mohutnému Gomezovi. Seděl opřený o zeď a rukama objímal kolena a hlavu měl opřenou bradou. Najednou se Gomez ozval:
"Koukám, že tu máme našeho udatného bojovníka!", v hlase zněl pobavený tón. Jeho pohled se upíral na mne i přes to šero jsem to dobře viděl a cítil.

"Pěkná rvačka Diego, to se musí nechat! Ale kde máš toho přítelíčka? Měl by tu být také ne? Vedli vás sem přeci oba dva."
"Sedí vedle tebe Gomezi.", odpověděl jsem ledově. Gomez se podíval na jednu stranu, ale tam seděl nějaký neznámý chlap, podíval se tedy na druhou stranu a spatřil Miltena. Hlasitě se zasmál.
"Á tady jsi! Nevšiml jsme si tě.", ušklíbl se a poplácal Miltena po rameni. Ten jen skřivil tvář v bolestném úšklebku zaslechl jsem bolestný sykot.
"Oh! Promiň si nějaký zničený poslyš! Viděl jsem celé to divadlo. Jste oba moc dobří, líbíte se mi! Kyrger byl sice můj známej, ale jinak to byl pěknej parchant! Zasloužil si to. Nemá se srát do chlapů, jako jste vy dva!", pokračoval Gomez a smál se.
"Má co chtěl! Už leží v jámě, ale bez hlavy, z té mu moc nezbylo, jak se s ní třísknul o šutr.", řekl vážněji. Rozhostilo se ticho. Gomez se odmlčel. Kam asi tím svým proslovem míří?
"Diego?", mluvil zas ke mne, zpozorněl jsem. Zná moje jméno, tak se mi to prve nezdálo! Najednou se mi zdál vzduch v chatrči nějak vydýchaný a začal jsem se potit. Lehce jsme znervózněl a čekal co řekne.
"Zdá se, že jseš dobrej chlap, co myslíš, že s váma teď udělají?", zeptal se.
"To nevím. Možná nás pověsí."
"To by byla škoda! Sakra škoda!", zasmál se, ale k smíchu to moc nebylo.
"Mám toho tady plný zuby! Týhle špinavý zavšivený díry! Těch zmetků, co se k nám chovají jako k prasatům! Zakroutil bych jim všem krkem levou rukou! Musíme vzít osud do vlastních rukou a zdrhnout odsud!, zvážněl jeho hlas a proměnil se vztekem.

"Jsme ale kurva jen vězni a oni mají zbraně!", přidal se do debaty další kopáč. Seděl u dveří. Ten hlas jsem taky znal. Byl hrubý, podbarvený zlostí, zněl nakřáple a nepatřil nikomu jinému, než Scarovi.
Scar byl dalším z věrných Gomezových mužů. Byl to statný chlap, rozený zabiják. V jeho očích nebylo nic dobrého. Když se smál, šel lidem mráz po zádech. V jeho obličeji byla krutost a jeho srdce bylo prolezlé podlostí, vztekem a zlobou. Byl zlý a nebezpečný. Jeho tvář hyzdila dlouhá jizva přes celý obličej. Přinesl si jí prý z války, když bojoval jako žoldák. Táhla se mu dolů přes pravou polovinu obličeje, přes oko dolů, přes tvář až na bradu. Na kráse mu rozhodně nepřidala. Avšak budila respekt a potvrzovala, že na historkách, plných násilí a krve, které se o tom chlapovi tradovaly, něco asi bude!

Já toho chlapa neměl rád už od pohledu! Byl to vrahoun každým coulem a pár lidí tady v údolí už zabil. Jednoho kopáče srazil v dole do šachty a jiného zmlátil od bezvědomí, vlastně ani nevím proč, asi jen pro zábavu. A obětí jeho násilí a vzteku bylo mnohem víc! Však taky neušel několika trestům. Stráže se na něm párkrát pořádně vyřádily a on je na smrt nenáviděl! Nenáviděl snad každého. Avšak s Gomezem byl jedna ruka! Vyhýbal jsem se mu raději obloukem. Párkrát se však už ale stalo, že jsem s ním sdílel celu jako dnes.

"Nevím jak ty Scare, ale já jsem víc než jen podělanej kopáč! Já jsem Gomez! Gomez rozumíš?! A se mnou tu nebude nikdo takhle vyjebávat!"
"Já taky nejsem žádnej zkurvenej zasranej kopáč! Bojoval jsem jako žoldák a jsem větší voják, než všichni ty parchanti tady kolem!"
"Přesně! A takovejch chlapů jako jsme my je tady víc!", pokračoval Gomez tišeji.
"Třeba tady Diego. Viděl jsi jak zametl s Kyrgerem? To je taky sakra pořádnej chlap! A nebo tady ten...", odmlčel se a otočil se k Miltenovi.
"Jak se jmenuješ kamaráde?", zeptal se Miltena.
"Milten.", dostalo se mu odpovědi. Podle Miltenova hlasu jsem poznal, že mu tak blízká Gomezova společnost a hlavně asi jeho zájem o jeho osobu, nejsou moc příjemné.
"Milten! Tak tady Milten to je taky chlap, co se nebojí! A Raven, Arto, Bartholo, Thorus, Cutter! A další! Je nás dost."
"Chceš se vzbouřit? Jak to chceš udělat?! Vždyť jsou to vojáci a jsou ozbrojení!", ptal se Scar.
"Potřebovali by jsme pořádný zbraně, abychom měli šanci a ty nemáme!", namítl.
"To je pravda, ale nás jsou tu stovky! A do rukou se nám dostanou krumpáče i lopaty a motyky! Chce někdo z vás snad chcípnout tady v tom pekle?!", zvýšil Gomez hlas a podíval se po ostatních.
"Ne. To ne, rozhodně ne, ale je to riskantní...", ozvali se na to opatrně někteří vězni, jiní vrtěli hlavami a jiní raději nedělali nic. Já mlčel.
"Riskantní? Jste zbabělci! Když se nám to podaří, můžeme utéct a žít zase normální život sakra!", vztekal se Gomez. "Pšššt!", zasyčel někdo a všichni ztichli. Zaslechli jsme kroky. Někdo se procházel po ochozu palisády. Kroky se přibližovaly, až zaduněly nad našimi hlavami. Potom stejně jako přicházely, počaly se znovu vzdalovat.
"To byl jistě strážník! Když se chcete bavit o tomhle, buďte raději tiše!", zašeptal do ticha nějaký kopáč.
"Já do toho půjdu!", ozval se Scar šeptem.
"Jo jseš dobrej chlap a vím, že s tebou můžu počítat! Raven a ostatní do toho půjdou taky a každý kdo se přidá bude vítán! Je to sakra osud nás všech ne? Kterej můžeme společně změnit! Přemýšlejte o tom.", Gomezův hlas se opět ztišil a uklidnil.
"Ale vzpoury a pokusy utéct už tu byly.", pronesl tiše někdo.
"Jo to je pravda! Nikomu se to nepovedlo a vždycky ho dostali a pověsili!", namítl druhý.
"Jo to je pravda. Ale říkám ti, že já jsem Gomez! Gomez rozumíš?", Gomez zesílil šepot a vrhl na protestujícího kopáče kamenný pohled a ten jakoby se chtěl raději propadnout do podlahy. Už ani nedutal.
"Když se do toho pustím já, dopadne to dobře!", kasal se sebejistě Gomez.
"Chcípneme tu dříve nebo později všichni stejně, tak proč ne? Zkusit se to může. Teda aspoň myslím.", ozval se zamyšleně jiný kopáč, který seděl v rohu chatrče.
"To je mi řeč sakra! To se mi líbí! Jak se jmenuješ chlape?", zasmál se Gomez.
"Jmenuju se Torlof."
"Výborně! Vypadáš na chlapa, kterého budem potřebovat!", pokračoval Gomez.
"Chce to ale plán!", pronesl zamyšleně Torlof.
"Jednou jsem se už jedný vzpoury účastnil. Bylo to na lodi. Plavili jsme se za obchodem. Pár hochů dostalo nápad, že by nemuselo bejt špatný vlastnit takovou bárku a hlavně zboží, co bylo v podpalubí. Vezli jsme tehdy náklad nějaké drahocenné látky a snad i nějakou rudu. A hodně zlata! Nechal jsem se ukecat, že do toho půjdu, ale ty blbci to špatně naplánovali a celý to dopadlo moc špatně! Špatně to načasovali a nakonec z toho někteří couvli a podrazili nás a tak jsme se nakonec museli zabarikádovat v jedné kajutě a raději se vzdát. Některý chlapy, co se nevzdali, pobili. Málem mne tehdy oběsili, ale král tenkrát vydal rozkaz, že všichni vězni pudou kopat tu zasranou rudu sem a tak jsem tady.

Byli jsme shodou náhody tehdy na cestě do Khorinisu, což bylo naše jediný štěstí! Díky tomu jsem dostal šanci. Na lodi jel nějaký královský guvernér, který to zařídil, prý že se do dolů hodí každá ruka. Být to jinde, pohoupal bych se na ráhně a pak by mne hodili žralokům! Já a kámoši jsme šli do lochu ve městě a asi za týden sem do údolí. Bylo to před rokem... Teda asi před rokem, nemám pojem o čase od té doby co jsem tady.
Všichni zaujatě naslouchali příběhu toho bývalého námořníka. Představoval jsem si velikou loď houpající se na vlnách, vítr v plachtách a hučící vlny pod kýlem... Dobrodružství! Když jsem byl malý, chtěl jsem být námořníkem, ale to bylo dávno. Vzpomínky na minulost! Raději jsem toho nechal.

"To je pech teda!", smál se Gomez tiše.
"No ale teď můžeš dostat opravdovou šanci jak se z tohohle mizerného údolí dostat! Ty i tví kámoši se budete moc hodit. Lidi na který se můžu spolehnout jsou třeba!"
"Mí kámoši, co se mnou zavřeli, jsou mrtvý! Jeden se pokusil zdrhnout už za Khorinisem a skončil se šípem v zádech. Další zmrznul v zimě v Novém dole, když ho ty kurvy zavřely v tom největším mrazu do venkovní chatrče, já měl tehdy štěstí a přežil jsem. No a Merkil byl poslední z těch co sem přišli se mnou. Zabalil to před několika dny v dole. Spadl ze skály a rozšlehal se na padrť. Škoda ho, byl to sakra dobrej chlap!", povzdechl si Torlof.

Merkil! Vzpomněl jsem si na celou tu odpornou cestu s jeho tělem v pytli i na červí jámu a gobliny. Bylo to čerstvé a ještě teď jsem viděl to nechutně rozbité tělo i bezednou černou propast do horoucích pekel a vybavil se mi ohlušující sykot červů a řev goblinů. Měli jsme s Gornem tehdy sakra štěstí!

"A umíš vůbec bojovat?", ozval se dutý Scarův hlas a přerušil proud mých vzpomínek. Řekl to posměšně. Torlof se na chvíli odmlčel a potom mu odpověděl:
"Bojoval jsem v životě už tolikrát a zabil jsem tolik lidí a skřetů, že bys to ani do konce života nespočítal! Pokud tedy umíš počítat?!", ušklíbl se.
Scar zavrčel, ale Gomez tohle pošťuchování přerušil:
"Výborně. Jestli znáš další lidi, co by do toho šli, zeptej se jich co si o tom myslej. Ale nepouštěj si zbytečně hubu na špacír! Nemusí to vědět každej. To platí pro všechny, co sou tady! Nechci aby se to doneslo ke strážím."

"Znám pár lidí... Co třeba Lee? Chce se odsud taky dostat!", při těch slovech se Gomez zhluboka nadechl, nemusel jsem na něj ani vidět, abych poznal, že to jménu mu zkazilo náladu. Torlof však pokračoval jako by nic:
"Vím, že vy dva se nemáte v lásce, ale dobře poslouchej a přemýšlej. Jde přeci o to dostat se odtud a Lee má pár přátel, co můžou pomoc! Dost lidí ho tu poslouchá a dá na jeho slovo. Můžu to s ním zkusit domluvit."
"Cože? Ty jsi Leeho vocas?! Tak to si sem chlapečku neměl lézt! Tohle není chatrč pro Leeho zadkolezy!", zavrčel vztekle Scar a vyskočil rychle na nohy. Kopáči, co seděli před ním, se počali urychleně zvedat, aby mu udělali místo. Schylovalo se k rvačce!

"Sedni si pitomče a drž sakra hubu!", zařval na Scara Gomez.
"Eh? Cože...", škytl překvapeně Scar a zkoprněl na místě nechápaje zřejmě, co Gomez říkal.
"Říkám, abys držel tu svojí sešitou držku a sedl si sakra!"
Po těch slovech Scar zmlkl a nejistě se posadil. S ním i kopáči, kteří předtím vyskočili, aby mu uhnuli z cesty. Ulevilo se mi. Rvačka v tak zaplněném prostoru by znamenala, že bych se nevyhnul strkanici a mne bolelo celé tělo! "Omluv toho hlupáka, nechápe, že tady jde o jistý obchod, který je prospěšný pro Leeho i pro mne."

"Ale vždyť Lee přeci...", ozval se znovu Scar.
"Drž hubu!", odsekl mu vztekle Gomez.
"Na tom co říkáš je hodně pravdy. Zeptej se Leeho co si o tom myslí.", pokračoval Gomez přátelsky.
"Zeptám se ho, ale nevím, zda bude souhlasit."
"Proč? Vždyť se odtud chce dostat stejně jako my, ne?!", ptal se Gomez.
"Jo to chce, ale je dost schopný na to, aby se o to pokusil sám! Lidí má dost a nejsou to takový tupý hovada jako tady ten!", Torlof evidentně narážel na Scara.
"Cože?! Ty hajzle já tě zaškrtím!", zařval Scar, kterému to samozřejmě došlo, vztek z jeho hlasu jen sršel. Scar vyskočil na nohy a chystal se znovu vrhnou na Torlofa.
"Scare! Ty idiote! Říkal jsem snad jasně, že budeš držet hubu?! Sedni si na zadek nebo ti jednu pořádnou vrazím, že se ti ta tvoje sešívaná tlama otočí kolem dokola!", řval vzteky Gomez.
"Ale on mne uráží! A od kdy ty se pachtuješ se Leeho podlejzačema co?!", ječel nepříčetně Scar.

"Tak a dost! Ještě slovo a zpřerážím ti hnáty Scare a je mi jedno jestli to přežiješ nebo ne!", teď už šlo do tuhého, protože Gomez vyskočil na nohy a přešel do tichého tónu, ze kterého však sršel ohromný vztek. Slova cedil přes zlostí sevřené zuby. Scar moc dobře věděl, že chybí už jen málo, stejně tak jako ostatní. Gomeze každý znal! Rozhostilo se ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Kopáči kolem jako pěny sledovali roztržku a každý z nich byl bleskurychle připraven vyklidit místo. Nikdo se nechtěl připlést do rvačky.

"Dobře!", zavrčel Scar a posadil se. Bylo to pro něj asi hodně potupné a překvapilo mne, že to udělal. Scar Gomeze asi hodně respektoval, kdyby došlo ke rvačce, Gomez by mohl mít problém, protože Scar byl silný jako býk. Přesto se Scar neodvážil dál protestovat a podřídil se.

"Jsem rád, že jsi se umoudřil. Nerad bych ti ublížil příteli.", řekl klidně ale pevně Gomez a taky se posadil.
"Kde jsme to skončili?", promluvil opět klidným hlasem na Torlofa.
"U toho, že by to Lee dokázal provést sám.", připomněl mu Torlof.
"Jistě. Nepochybuju o Leeho kvalitách. Každý ví, že byl generálem. A o tvých schopnost nepochybuju zrovna tak. Ty i tví přátelé jste jistě dobří bojovníci.", v jeho hlasu nebyla ani známka úlisnosti ani neupřímnosti. Přesto jsme pochyboval, že to myslí upřímně. Torlof to jistě věděl taky.

Chvíli bylo ticho. Nebylo již vůbec nic vidět, neboť slunce už dávno zapadlo. Snad jen kdybych se pokusil podívat se skrze škvíru nahoře u stropu, mohl bych snad ještě spatřit namodralou šerou oblohu nad kopci na západě. Ale okénka byla naproti mně a dělilo mne od nich mnoho sedících kopáčů. Začínalo mi být pěkné horko. Tolik lidí v tak malém prostoru brzo vydýchalo všechen vzduch. Větrání vůbec nedostačovalo! Smrdělo to tu potem. Když jsme tu byli s Miltenem sami dva, bylo to neskonale lepší. Člověk si mohl alespoň lehnout na zem a nemusel se mačkat v koutě!

"Přesto si myslím, že větší naděje na úspěch je, když se dáme dohromady.", pokračoval Gomez.
"Já si to myslím taky, ale pochybuju, že Leemu se to bude líbit. Zvlášť když tví chlapi útočí na jeho lidi. Bude těžké přesvědčit ho o správnosti téhle věci a hlavně o tom, že to má provést s tebou!"
"Jsem ochotnej domluvit svým klukům, aby nedělali problémy, jako důkaz dobré vůle. Ty se zeptej Leeho, až ho uvidíš, co si o tom plánu myslí. Dávám ti svoje slovo."
"Dobře, zeptám se ho. Ale nevím, kdy ho zas uvidím. Myslím, že je v Novém dole."
"Nevadí. Nejdříve je potřeba
všechno pořádně promyslet. Nechceme přece nic uspěchat že? Vše se důkladně promyslí a naplánuje.", řekl Gomez. "A co ty Diego? Co na to říkáš ty?, položil mi najednou nečekanou otázku.
"Dobrý plán a mohl by vyjít.", řekl jsem na to z patra.

"Půjdeš do toho?", zaskočil mne druhou nepříjemnou otázkou. Přemýšlel jsem. Když řeknu, že ne, budu za slabocha a navíc bych si Gomeze mohl proti sobě popudit. Chci se odtud dostat! Na příležitost přeci čekám takovou dobu! Všechny ty silácké řeči, co jsem kdy vypustil z huby! Nechci tu přeci zhebnout a ani se nepokusit změnit svůj osud! Ale může to skončit katastrofálně! Musím odpovědět... Vybavil jsme si obličej toho bídáka Gerbrandta, jak sedí v mém domě a pije mé víno a to mi k rozhodnutí stačilo... Půjdu do toho!
"Ano. Jistě. Můžeš se mnou počítat.", souhlasil jsem.
"Skvělé! Chlap jako ty se hodí! A co tvůj přítelíček?", to platilo Miltenovi. Ve tmě jsem ho už neviděl. Napjatě jsem čekal, co na to řekne.
"Já? Ehm...", začal Milten nejistě, "No když se vám to podaří, myslím, že se připojí i ostatní. Ale chce to dobře začít! Já do toho půjdu, tedy asi... pokud mne s Diegem zítra nepověsí."
"Proč by vás vlastně měli věšet?", zeptal se ho Torlof.
"Ty o tom nevíš?", zeptal se ho Milten.
"O čem? Byl jsem v Novém dole a přišel až na večer s ostatními, nesli jsme natěženou rudu. Pak mne hned hodili sem k vám."
"Diego a Milten se porvali s třema šaškama. Dva to zabalili.", vysvětlil Gomez situaci.
"Cože? Vy jste oddělali dva chlapy?!", podivil se Torlof.
"Neoddělali. Jeden zakopl a spadl z lešení a druhého zabyli dozorci. Třetí to snad přežil.", upřesnil jsem Torlofovi informaci.
"U Innose to jsou věci!", zasmál se Torlof, "Kdo to byl?"
"Asi je neznáš. Kyrger si rozmlátil hlavu, když sletěl dolů, Luskila zabili dozorci a pak s nima byl ještě nějakej tlusťoch. Toho probrali, zmalovali ho obuškama a ještě poslali na staveniště. Byli tu noví, asi měsíc.", řekl Gomez.
"Aha, ty určitě neznám. Bylo mi divný, že by tu někdo z trestanců mohl bejt tlustej!", zasmál se Torlof, "Myslím ale, že už jsem tu nějakého sádlouše před pár dny viděl. Možná to byl on."
"No kluci, nechtěl bych bejt na vašich místech!", poznamenal Torlof, "Kdy si pro vás přijdou?"
"Asi zítra.", odpověděl jsem.
"Ty jsi dneska byl v Novém dole jo?", zeptal se Torlofa nějaký kopáč, "Co je tam nového?"
"Nic, stejná robota jako tady. Pracoval jsem v podzemí u drtičky. Napadli nás tam červi! Bylo to pěkně ošklivý! Zabili sedm kopáčů a dva dozorce, než je vojáci zahnali! Já vylezl na drtičku a to mne zachránilo. Měl jsem štěstí!", vyprávěl Torlof.

"Adannos nás ochraňuj před těma potvorama!", zahuhlal někdo.
"V Novém dole jsou červi daleko horší než ve Starém. Jsou větší a silnější a taky rychlejší a hůř se zabijí sviňáci! Mnohem raději dělám ve Starém dole.", mluvil dál Torlof.
"Já jsem radši, když můžu bejt na povrchu.", řekl mu na to kopáč.
V chatrči se rozezněla diskuze o důlních červech i o dolech a tvrdé dřině na palisádě, kopáči si mezi sebou povídali a vyměňovali si své zážitky.
"Kdo byl mezi mrtvýma, nevíš?", zeptal jsem se Torlofa. Napadaly mne ty nejhorší myšlenky, bál jsme se o Gorna. Kdo ví, kde byl? Mohl být klidně mezi těmi chudáky! Torlof se zamyslel a pak řekl:
"Neznal jsem nikoho a ani pořádně nevím, kdo všechno tam byl."
"Aha.", řekl jsem na to. Mráz mi šel po zádech z toho, že to mohl být Gorn! Prosil jsem v duchu Innose i Adannose, aby se Gornovi nic nestalo.

"Jde na mne spaní.", přerušil nás všechny Gomez, "Myslím, že dneska už jsme všechno potřebné a důležité probrali!", pronesl rozhodně a ještě si významně hlasitě zívl. Každému bylo jasné co to znamená! Chce jít spát. Nikdo už nepromluvil ani hlásku, ačkoli se to mnohým jistě příliš nelíbilo. Ale Gomez byl Gomez a nikdo si nechtěl zadělat na problémy! Ponořil jsem se do vlastních myšlenek. Myslel jsem na Gorna. Gorn tam určitě nebyl! Namlouval jsem si, že byl určitě ve Starém dole nebo tak.... Jistě se někde zase objeví, údolí je malé! Přinutil jsme se raději myslet na něco jiného. Tak vzpoura! Už mne to napadlo dřív. Ale bylo to jen takové "co kdyby". Nebyl jsem z těch, kteří by to dokázali zorganizovat. Ale stejně! Nikomu se odsud ještě nepodařilo utéct. Už dřív jsem slyšel historku o jedné z "nejzdařilejších" vzpour. Byla prý v tom nejstarším zavaleném dolu vedle Průsmyku. Vězni pobili strážce a zabarikádovali se v dole. Ven se však nedostali. Vojáci vchod hlídali a nechali je vyhladovět. Nakonec se vězni museli vzdát a byli všichni do jednoho zlynčováni a nakonec oběšeni.

Oběšeni! Vybavil jsem si toho ubožáka na šibenici na nádvoří! Viděl jsem ty vrány, jak mu jakoby nic vyklovaly oči. V mysli mi vyvstal velký špalek pokrytý zaschlou krví a celé velké popraviště vedle brány. Tam byla další šibenice. Pro každého jedna! Pro mne i pro Miltena! Co s námi asi udělají?! Došlo mi, že už mi možná moc času nezbývá! Možná už nebude žádná vzpoura pro mne ani pro Miltena...

Raději jsem vrátil své myšlenky zpět k té vzpouře. Utéct... Ti z dolu měli smůlu, ale nebyl to vůbec špatný začátek! Převzít kontrolu nad dolem bylo asi nejjednodušší. Byly tam krumpáče a motyky a všelijaké náčiní a úzké chodby, štoly i plošiny. Jako výchozí pozice by byl důl jistě nejlepší. Horší by bylo, jak ven! V dole moc zásob nebylo. Možná právě kvůli té vzpouře v zavaleném dolu. Jídlo se nosilo vždycky s novými kopáči. Nějaké zásoby tam byly, ale nevystačily víc než na pár dní.

Útěk! Nejlepší by bylo utéct sám na svou vlastní pěst. Ale z údolí přece nevedou cesty! Dostat se přes posádku v Průsmyku bylo zhola nemožné. Na to by se zase hodilo pár ozbrojených chlapů! Jenže to by znamenalo provést vzpouru v dole. A to bezchybně! Chce to plán. Gomez asi má plán, ale kdo ví jaký?! Nechtělo se mi natáhnout brka kvůli jemu. Neměl jsem pocit, že by Gomez mohl v hlavě něco vymyslet, ale zase na druhou stranu, Gomez byl liška podšitá! Uvidí se, co bude...

No ale rozhodně mne překvapilo, že Gomez souhlasil na dohodě s Leem. Musí to s tou vzpourou myslet asi opravdu vážně. Jsem zvědavý, co na to Lee řekne. To se ukáže! Až Leeho uvidím, zeptám se ho, co si o tom myslí, sám. Možná se ten útěk přeci jen podaří, kdo ví? Pokud tedy skutečně dojde k nějaké vzpouře. Gomez ale opravdu vypadal, že to myslí vážně... Opět se mi do hlavy vkradla myšlenka, která mi připomněla krutou pravdu a sice, že já se toho možná nikdy nedočkám! Pověsí mne i Miltena! Sakra! U všech bohů měl bych utéct hned! Jenže je pozdě! Trestu neuniknu a bohové se o tohle údolí nestarají! Měl bych se smířit s osudem. Jenže to nešlo! Nechtělo se mi umřít!

Utéct! Měl bych utéct! Vzpomněl jsem si na toho pomatence, když jsem ráno vynášel těla. Měl jsem utéct s ním! Měl jsem za ním běžet! Možná se mu to podařilo? Možná se dostane z údolí? Měl jsem se rozběhnout k lesu stejně jako on! Než by přiběhly ty stráže od brány, byl bych dávno z dostřelu kuší a možná i v lese!

Ten chlap už je možná v Khorinisu a směje se na plný kolo tím svým šíleným smíchem. Šťastlivec! Ale ne, to by přece nebylo možné! Nejspíš někde leží a hodují na něm vlci nebo jiná havěť. Běžel přeci úplně jiným směrem, než je Průsmyk! Jestli ještě žije, pak je to zázrak. Vždyť zešílel! Kdyby nebyl šílený, možná by měl šanci, ale takhle? Jistě je mrtvý. Ach jo. Na co asi myslí Milten? Užírá se jako já? Nebo možná spí? Měl bych spát, stejně nic nevymyslím. Spát... Byl jsem unavený a zničený. Moje tělo bylo malátné. Tlačila mne záda od nerovných sukatých trámů ve zdi. Trochu jsem se narovnal a pak znovu opřel. Záda mne bolela od ran uštědřených medvědem i od Burnsova obušku, kterým mne přetáhl po zádech. Musím spát! Musím usnout!

Zavřel jsem oči. Rudé kruhy, které se mi pod víčky pokaždé roztočily už zmizely. To je dobře. Přinutil jsem se myslet na něco hezkého, v hlavě se mi však neobjevila žádná příjemná vzpomínka. Myšlenky se točily a vracely k soše a jejímu uhrančivému pohledu. Ta záře těch očí! Mít tu sochu to by bylo něco! Musí mít nesmírnou cenu. Však si ji také ti mágové pořádně ochraňovali! Ten lesk! Ta barva...

Seděl jsem doma ve svém křesle u mého krbu a natažené nohy si hřál u ohně. Můj pes mi ležel stočený u nohou. Spal a jen tu a tam pohnul svou tlapkou, jak se mu něco zdálo. Vedle na mém stolku stála láhev klášterního vína a hned vedle ní plná sklenice toho rudého moku, který zrál ve sklepech samotného kláštera mágů Ohně. Na klíně jsem držel sochu a prohlížel si její záhadné tvary. Plameny ohně se odrážely v jejích tajemných rubínových očích. Velké zářivé oči se na mne upíraly a hořel v nich rudý oheň...