Obrovský obdélník světla vnikal do chrámu otvorem vchodu. Stíny skupiny Paladinů a Drakobijců v něm působily nelidsky protaženě, když jim slunce plálo v zádech.
Několik drobných jisker na chvíli slabě zamrkalo, než se snesly na podlahu, kde utonuly v hromadě prachu, jež pokrývala podlahu podzemního komplexu jako tlustý koberec. Během okamžiku jiskry prskly znovu, aby jen opět uhasly. Až na potřetí se rozplápolal plamen pochodně a osvětlil jim o něco větší kus vstupní síně. Zároveň jim ale do tváří, skrývajících chmury, přikreslil pouze další temné stíny nejistoty.
„Vypadá to, že můžeme vyrazit,” pronesl pomalu Eldar, bedlivě zkoumajíc pohledem všechna místa, kam dohlédl, jakoby čekal, že snad z každého tmavého koutu vyskočí tucet orků s obrovskými sekyrami, připravenými nadělat z jejich skupinky krvavou fašírku.
Na jeho konstatování nikdo neodpověděl, ale objevilo se několik krátkých přikývnutí hlavou.
Vyvolený stejně nedbal jakékoli odpovědi a s pochodní, zdvihnutou nad hlavou, vyrazil do hlubin temnoty, halící svatostánek, zasvěcený démonickému idolu orků.
Během okamžiku se mu po pravici objevil Hagen a z druhé strany Cipher.
„Myslíš, že to, co nás překvapilo venku, bylo všechno, co na nás pošlou?” otázal se Paladin, zatímco opatrně našlapoval mezi sutí, pokrývající podlahu.
„Pokud ano,” odtušil První Paladin pochmurně. „Pak bychom se nejspíš měli začít bát toho, co číhá ve stínech. Pokud totiž nebudou považovat za nutné nás pronásledovat, musí vědět, že nás čeká něco mnohem horšího, než nám vůbec mohou udělat oni.”
Při svém prohlášení pohledem ani nezavadil o jednoho z nich. Ale moc dobře věděl, co se jim mihlo na tvářích. Doufal jen, že to není vidět i na té jeho.
Bez větších potíží se dostali až do prvního sálu chrámu, který byl rozdělen na dvě části propastí, přes kterou tu a tam ležel kus jednoho z mohutných sloupů, kdysi držících klenbu rozlehlé místnosti.
Někteří z nich se naklonili nad propast v naději, že spatří, jak je hluboká. Někteří upírali svůj zrak vzhůru, aby viděli, jak vysoká vlastně místnost je. Ani jedni však nedokázali proniknout tmou a spatřit to, co chtěli uzřít.
Eldar chvíli zkoumal zborceniny pilířů. Pak jen k jednomu pokynul hlavou: „Přes tenhle na druhou stranu. Hezky po jednom.”
Nikdo z jeho skupiny nic nenamítal a postupně se začali přesouvat přes propast. Tenotkráte se přesun obešel bez jakýchkoli zdržení a ztrát či nějaké újmě na zdraví. Jakmile byli na druhé straně, všichni si řádně oddychli. Moc dobře věděli, že během překonávání průrvy byli zdaleka nejzranitelnějším cílem.
„Dobře,” spustil Vyvolený s pohledem, zabodnutým v dalším portálu, který se rýsoval několik desítek metrů před nimi. „Tady zůstaneme přes noc.”
„Zbláznil ses?” skočil mu šepotem do řeči Hagen. „Chceš zůstávat tady? Dál určitě najdeme bezpečnější místo. Nehledě na to, že bychom možná měli jít a nezdržovat se.”
„Dál to bude už jen horší,” pronesl vážně hnědovlasý Paladin, stále sledujíc portál. „Tady jsme aspoň jakž takž krytí. Z jedné strany propast, z druhé kamenná zeď a zezadu taky. Kdyby nás chtěl někdo napadnout, může přijít buď tím portálem, nebo přes propast. Tady se můžeme pohodlně bránit větší přesile. Všude dál jsou už jen rozlehlé sály, kde bychom byli jak na dlani. A oddech potřebujeme.”
Hagen vypadal, že má chuť ještě něco říct, ale po chvíli si to rozmyslel a začal vydávat příkazy mužům. Několik Paladinů vytáhlo malé lucerničky ze svých brašen a rozsvítili je. Pak jen mihotavá světýlka rozmístili do kruhu kolem jejich provizorního tábořiště, aby bylo dobře vidět, kam se dá šlápnout a kde už by to nemuselo být bezpečné.
„Hlídky budou po dvou,” zavelel Cipher a lehce si upravil meč na zádech. „První mám já a Hagen. Eldar s Roegem nás vystřídá za dvě hodiny.”
Vyvolený jen kývl a zvolna se přesunul ke zdi, kde se posadil tak, aby viděl na bránu, vedoucí hlouběji do temnot. Netušil proč, ale něco, co možná bylo někde daleko před nimi, jej znepokojovalo. Jeho šestý smysl, jak by to nejspíše nazval, mu říkal, že kdesi v hlubinách tohohle zvrhlého svatostánku zkázy a utrpení číhá něco, co by nebylo moudré dráždit. Ačkoli neměl ani nejmenší tušení, co by to mohlo být.
„Vypadáš, že tě něco trápí,” ozvalo se zleva.
Přišel k němu Roeg a pomalu se posadil vedle něj, načež mu podal kus pečeného masa a placku podivného tvaru ze zásob Paladinů. Eldar jídlo vděčně přijal a hladově se zakousl do masa. Ani placka nechutnala tak špatně, ačkoli na první pohled nevypadala vůbec vábně. Nedalo se zrovna mluvit o přepychové pochoutce, ale jíst se to dalo, což bylo hlavní.
„Jo, trápí,” pronesl v odpověď po chvíli s plnými ústy. „Mám pocit, že něco tady není v pořádku.”
„Jsme v chrámu arcidémona, pokud se nepletu,” odvětil Roeg, žvýkajíc svoji porci. „Tady určitě nebude spousta věcí v pořádku.”
„Ne,” usmál se Eldar a zavrtěl hlavou. „Nevím, jak to říct. Občas mívám takový divný pocit, že se stane něco špatného. Mám tahle tušení od doby, co jsem byl označen Innosem jako jeho válečník. A vždycky, když něco takového tuším, se skutečně něco zlého stane.”
„A teď by se mělo stát co?”
„To nevím,” povzdychl si Vyvolený. „Ale něco mi říká, že tady nejsme sami. Že tam před námi je něco, z čeho bychom měli mít strach. Ale co by to mohlo být, to netuším.”
„No,” uchechtl se plavovlasý Nordmařan. „Myslím, že to něco by spíš mělo mít strach z toho, že jsi tady ty.”
První Paladin to přešel mlčením. Ani v nejmenším totiž nesdílel optimismus svého mladého společníka.
„Měl by ses prospat, než na nás dojde řada s hlídkou,” odpověděl místo toho. Roeg jen přikývl, opřel se o zeď a zavřel oči. Eldar se také pohodlněji uvelebil, a zavřel oči. Stále se ale nemohl zbavit toho dotěrného nutkání neustále sledovat chřtán portálu, rýsujícího se mezi sloupy po jejich pravici.
Chvíli se jen tak neklidně převaloval, občas stále pošilhávajíc tím směrem, ale po několika minutách únava konečně zvítězila nad nejistotou a on upadl do neklidného spánku.

Až lehké poklepání na rameno jej vytrhlo z hřejivé náruče blaženého spánku. Hmátl k opasku a otevřel oči. Zarostlá, strhaná tvář, do níž pohlížel, vypadala poněkud zneklidněně. Jakmile si uvědomil, že je to Hagen, pustil jílec meče, jenž jeho ruka instinktivně sevřela při nečekaném probuzení.
„To už je čas?” zašeptal rozmrzele.
„Ne, ještě vám zbývá pár minut, ale myslím, že bys měl něco vědět.”
S otázkou v očích se začal hrabat na nohy.
„Když jste usnuli, byl klid,” spustil Hagen opatrně. „Ale pak začaly ty zvuky.”
„Jaký zvuky, Hagene?” vypálil bez rozmyslu První Paladin.
Místo odpovědi zvedl válečník ruku a umlčel tak jeho otázky. Když chvíli bedlivě poslouchal, uslyšel podivnou souhru několika zvuků, které zněly, jako kdyby se ve stínech za portálem něco pohybovalo. Zvuk nohou, šourajících se po zemi, podkreslený něčím, co se dalo popsat snad jen jako tažení něčeho těžkého po kamenném podlaží.
„Co to je?”
„To nevím,” odtušil Paladin. „Ale Cipher si nedal říct a vyrazil se na to podívat.”
„A?” nakousl Eldar s narůstajícími obavami.
„No, je to už hodinu,” špitl jeho starší společník. „Chtěl jsem jít za ním, ale radši jsem tě nejdřív vzbudil.”
„Tak to nevypadá dobře,” zavrčel vztekle vyvolený a otočil se. „Kde je Roeg?” dodal, když zjistil, že jeho mladý přítel není tam, kde by měl být.
„CO!” vyjekl Hagen. „Já nevím, vždyť ještě před chvílí byl tady.”
„Tak právě začínají problémy,” odtušil Eldar. „Vzbuď muže, musíme okamžitě najít...”
Větu nedokončil, nebylo to třeba, vlastně ani nebylo nutné, aby Hagen někoho budil. To už udělal dlouhý přeskakující jek, který přerušil jeho slova a rezonoval podzemním komplexem, evokujíc strach.
Muži se začali poplašeně rozhlížet, vytrženi z odpočinku tím odporným zvukem, jaký snad nemohl vydat žádný člověk.
„Co to bylo?” otázal se rozčileně Rod, zatímco se k nim ozlomkrk hnal s mečem v pravačce a pochodní v levačce.
„Průser,” řekl suše První z královských Paladinů a také vytáhl meč. „Všichni vztyk, zbraně v pohotovosti a semknout k sobě. Jdeme okamžitě dál.”
Rozespalí muži začali co nejrychleji plnit rozkaz, což jim kupodivu šlo až nečekaně rychle. Strach o vlastní život je ale silný motivátor a tak zde nebyl čas na zbytečné prostoje a jakékoli váhání. To by totiž mohlo mít cenu, kterou nikdo z nich nebyl ochotný zaplatit.
Během chvilky byli všichni sraženi v kroužku, zády k sobě. Obnažené zbraně se leskly ve svitu Paladinských lamp, jež stále ještě vrhaly své tlumené světlo na jejich tábořiště.
Eldar se chopil pochodně a zažehl ji o tu Rodovu. Pak pomalu vykročil směrem k portálu, obezřetně následován zbytkem skupiny.
Jak se čím dál více přibližoval k temnému kamennému portálu, neustále v něm narůstaly obavy, co nalezne. Sílící strach byl o to děsivější, že si nepamatoval okamžik, kdy by se vlastně takhle bál. Popravdě ani nevěděl, čeho se bojí a zda je důvod ke strachu. Ale něco v něm ten pocit vyvolávalo. A právě to něco bylo důvodem k tomu, že se cítil ještě mizerněji.
Pomalu prošli bránou do dalšího sálu chrámu. Jakmile světlo zaplanulo v dosud temné místnosti, Eldar sebou instinktivně cukl. Zaregistroval totiž, že ty podivné zvuky, toliko zneklidňující, právě utichly. Soudě dle výrazu na Hagenově tváři, nebyl jediný, kdo si toho všimnul.
O to obezřetněji udělal další krok, který ovšem opět zadržel, neboť šlápl do něčeho vlhkého a kluzkého, o čemž svědčilo odporné začvachtání.
Instinktivně ucukl nohou zpátky.
„Co to, sakra?” ozval se Hagen?
Eldar se místo odpovědi jen sklonil a pochodní osvítil velkou tmavou louži na podlaze. Naplněn neblahým očekáváním si stáhl rukavici a sáhl do tekutiny. Jeho nejhorší obavy se naplnily, když ruku, potřísněnou teplou tekutinou zvedl před svůj obličej a pořádně se na ní podíval.
„Je to...”
„Krev,” pronesl klidně a přerušil tak Paladinského velitele. „A zatraceně dost krve, což se mi vůbec nelíbí.”
„Jak to myslíš?” otázal se Rod, který se také zabýval zíráním na jeho ruku.
„Podívej se na to, jak je ta louže velká,” pronesl tiše. „Pokud můžu odhadovat, žádný člověk nemá tolik krve v těle.”
Nechápavý výraz v drakobijcově tváři mu napověděl, že musí svou myšlenku dokončit.
„Řekněme to tak, že na jednoho člověka je tu až příliš krve,” odtušil vážně.
„Takže chceš říct, že Cipher i Roeg jsou mrtví?” otázal se zděšeně bývalý velitel Khorinisských ozbrojených sil.
„Tak jsem to nemyslel, ačkoli i to je možné,” podotkl váhavě.
„Podívejte.”
Rukou ukázal na druhou stranu šmouhy.
Z kaluže krve vedla stopa, naznačující, že někdo vytáhl něco, co v kaluži leželo, a odvlekl to.
Eldar se zvedl a s pochodní se přesunul ke krvavé linii na druhé straně. Krev na zemi skutečně naznačovala, že někdo nejspíše z kaluže vytáhl tělo a odvlekl jej pryč. Co však Prvního Paladina zarazilo ještě více, byly otisky lidských stop, vedoucí stejným směrem. Vypadalo to, že někdo tudy před chvílí prošel.
Modlil se, aby to byl Roeg.
„Vypadá to, že nám tu nechali stopu,” pronesl ke svým mužům a otočil se k nim. „Takže máme dvě možnosti. Buď budeme prostě pokračovat dál a doufat, že stopa vede stejným směrem. Nebo se na chvíli vykašleme na to, proč jsme tady, a podíváme se na zoubek tomu, co má na svědomí jednoho z nás. Já jsem pro možnost číslo dva. Důvod je jednoduchý. Nemůžeme si dovolit, aby nám pak cokoli odřízlo cestu zpátky, až získáme to, pro co jsme přišli.”
Nikdo neprotrhl ticho, které nastalo po tomhle prohlášení, ale souhlasné přikyvování jeho druhů bylo více než dostačující odpovědí.
„Takže vyrážíme,” pronesl po chvíli, když pochopil, že všichni půjdou za ním. A také za tím, aby pomstili oba chybějící muže.
Opatrně vyrazili po krvavé stopě hlouběji do chrámu zatracení.