Toho dne bylo na Faranze toliko slávy.
V časných ranních hodinách připlula do přístavu loď, plavidlo, jež neslo jméno Naděje.
A jeho název zajisté nebyl zavádějící, každý návrat lodi totiž symbolizoval to, že naděje lidstva opět roste a nabírá na síle.
Mohutný kýl dřevěné galéry si hravě razil cestu skrz drobné vlnky, jež brázdily mořskou hladinu takhle blízko u pevniny.
Několik párů vesel se pohybovalo v dokonalé souhře pohybů, v rytmu úderů do bubnu, jenž veslařům udával tempo pohybu.
S každým záběrem svalnatých paží se loď posunula o notný kus kupředu, stále blíže k přístavu, evokujíc tak dojem vodoměrky, líně se pohybujíc po vodní hladině.
Plachty, již skasané na třech mohutných stěžních plavidla, se bíle leskly v oparu ranní mlhy.
Po několika minutách již bylo vidět i pár drobných postaviček, pohybujících se po palubě a vykonávajících nezbytné přípravy k zakotvení.

Ač bylo ještě velice brzy, vždyť sluneční paprsky teprve před chvílí nesměle nakoukly přes okraj obzoru, a městečko se teprve probouzelo ze svého spánku, byla přístavní čtvrť téměř okamžitě přeplněná lidmi, od malých dětí, až po ty nejstarší občany, kteří pamatovali i časy, kdy tady stálo pouze pár dřevěných chatrčí na pláži a krčilo se před nebezpečími, jež neznámý ostrov skýtal.
Návrat lodě totiž znamenal velkou věc, stejně jako vždy. Pokaždé, když plavidlo přistálo, znamenalo to návrat jejich hrdinů, ke kterým se upínaly svými myšlenkami v bdění či snění.
Znamenalo to, že se vrátil Pán Titánů, se svými věrnými druhy ve zbrani, a také to bylo signálem toho, že další z těch ohavných bestií, které sužují lidstvo, je zneškodněna.
Zahnána do hlubin propastí temnoty, odkud se už nikdo nikdy nevrátí. Odkud už nemůže nikomu uškodit.
Značilo to, že plamínek jejich touhy po svobodné zemi, kde oni sami budou pány, stále hoří a nabírá na síle, jako když do vyhasínajícího ohniště přihodíte suché jehličí.
V takový okamžik oheň vždy na chvíli vzplane novou silou a jasem, který ozáří všechny poutníky, odpočívající v jeho hřejivé přítomnosti.
Bohužel, jen na kratičkou chvíli pomíjivé radosti a veselí. Pak je třeba opět přiložit a pomoci plamenům nabrat sílu k dalšímu vzplanutí.

Když loď spustila můstek a těžká železná kotva šplouchla na dno přístavní mělčiny, všem se zatajil dech a v tichosti čekali, co vlastně bude dál. Tak jako pokaždé.
A stejně jako vždy, i nyní musela být jejich trpělivost odměněna vytouženým pohledem na jejich hrdiny, jejich modly, jejich ochránce, kteří opět nepochybně splnili svou úlohu a za nemalou cenu vydobyli další slavné vítězství, o němž se bude mluvit ještě dlouhé roky, desetiletí a možná i staletí po tom, co jejich těla zchřadnou, jejich duši obejme věčná prázdnota a jejich kosti se obrátí v pouhopouhý prach.
Hrobové ticho se neustále prodlužovalo. Atmosféra houstla a stávala se skoro hmatatelnou, to když už se sami sebe začínali ptát, zda je vše v pořádku.
Chvíli to trvalo, než na dřevo dopadly těžké ocelové boty a přinutily prkna bolestně zasténat pod vahou, spočinuvší na úzkém můstku, pojícího loď s pevninou.
Zvuk kroků signalizoval, že vše je stejné jako vždy, že se nic nezměnilo a oni budou každou chvílí moci odměnit své idoly bouřlivým potleskem, který si zasluhují.

Mladík, oděný v masivní zbroji, lesknoucí se v paprscích slunce jako drahokam, se pomalu zjevil před jejich zraky a zastavil na prknech, spojujících plavidlo s domovským přístavem stejným poutem, jakým spojuje pupeční šňůra matku s novorozencem.
Modré oči jasně planuly v jeho tváři, když zkoumavým pohledem přelétl shromážděné, hledajíc těch několik lidí, přátel, které tu čekal.
Jeho srdce radostně zaplesalo, když zahlédl záplavu lesklých černých kadeří, mihnuvších se mezi davem.
Lehce se pousmál, když se v té kratičké chvilce snad milionkrát ujistil, že to nemůže být nikdo jiný. To rozhodně ne, její vlasy by poznal kdekoli!
Vždyť už je spatřil tolikrát, že by to nedokázal spočítat. Tolikrát je hladil, ať už za denního světla nebo skryté rouškou noci. Ačkoli věděl, že teď si s ním jeho smysly pohrávají, přísahal by, že vlahý mořský vánek, který jej hladil po tváři, s sebou přináší její vůni, smyslnou, exotickou, vzrušující. Tu jedinou, pro kterou stojí za to žít a dýchat ranní vzduch, prosycený emocemi davu stejnou měrou jako jejím parfémem.
Tu jedinou, která by byla důvodem položit hlavu na špalek a zemřít pro ni.
Vychutnával si ten okamžik plnými doušky, stejně jakoby si vychutnával dobré víno.
A jak se tak nechával unášet sněním, doteky vánku se změnily v její prsty, laskající jej po celém těle.
Skoro se rozechvěl slastí.
Věděl, co bude následovat, pokud tu bude takhle stát a snít dále. Tušil, co by si mohl vybavit a následující výjev už se mu skoro rýsoval před očima a rozehříval jeho duši, spaloval jeho srdce na popel, aby později opět mohlo povstat jako bájný fénix, jež je příkladem nesmrtelnosti přírody a názornou ukázkou toho, že nic nekončí a vše se obnovuje znovu a znovu.
A stejně jako ten fénix, i jeho láska k ní byla nekonečná.
S obrovským sebezapřením se vzdal svých bdělých představ a vrátil se zpátky do kruté reality, která si pro něj už chystala jednu z těch věcí, jež nenáviděl nejvíce.
Veškeré hezké pocity byly rázem pryč a vystřídaly je jen nepěkné myšlenky, jež jej sužovaly celou cestu domů.
Nezbylo mu nic, než jen nenechat se touhle pravdou zničit, přijmout ji a vyrovnat se s tím, že svět není růžový a lidé vítězí a žijí šťastně až do smrti jen a pouze v pohádkách.
Zhluboka si oddechl.
Musel přece už něco udělat.

Dav lidí, čekajících na tu chvíli, začínal být stále netrpělivější a šum jeho šepotu už takřka přehlušoval zvuk vln, útočících na pobřeží a tříštících se o něj, v marné snaze pokořit pevninu a strhnout ji na nekonečné dno oceánu.
Mocným nádechem nabral vzduch do plic a snažil se zapudit temné myšlenky, jež se nyní prodíraly na povrch, chvíli po jeho šťastném snění. Bohužel se mu už nedařilo navázat na předchozí radostné momenty.
Odevzdaně se podvolil novým emocím, vědouc, že ty dobré, na něž se tolik těšil, nepřijdou dříve, než se bude moci dotknout své lásky.
Rozerván vnitřní bojem pozvedl ruku a trhavě zamával. Nervózní pohyb okované paže měl přesně ten účinek, jakého chtěl docílit.
Bouřlivý jásot propukl a zmítal celým davem. Nesl se po ostrově a rozléhal se po tropických lesích, travnatých planinách a skalnatých pobřežích.
Tak to mělo být. Svět byl zase o něco bezpečnějším místem a to byl pádný důvod k slávě a radosti. Shromáždění dávali jasně najevo, že si tohoto okamžiku cení, stejně jako skutků těch mužů, kteří se plavili s Pánem Titánů.
Hrdina, jehož nazývali Poslední nadějí lidstva, pomalu a se vší důstojností, jež náležela jeho postavení, sešel po můstku a stanul na pevné zemi.

Když se začaly vyloďovat další postavy, propukla znovu vlna radostných povyků, nehledě na to, že dva muži nesli nosítka, na nichž se nacházel jeden z Lovců Titánů.
Přihlížející dav v něm během mžiku rozpoznal Nicka, druhého největšího hrdinu lidstva a zároveň muže, který jediný vydržel s jejich vůdcem už od samého začátku.
Od úplného založení této skupiny válečníků, kteří bojovali, aby jiní již nikdy nemuseli.
Těch, kteří prolévali svou krev, aby ostatní mohli v klidu žít své nudné, stereotypní životy sedláků, kupců, vědců, ale i zlodějů, vyvrhelů a vrahů.
Těch, kteří umírali, aby se potomci lidstva mohli narodit do lepšího světa, kde opět budou pány celého tvorstva.
Těch, kteří ve všem špatném viděli něco dobrého, mužů co dokázali najít sílu bojovat, dokonce i tváří v tvář smrti. Hrdinů, kteří sváděli boj pro dobro lidstva v místech, kam se už nikdo jiný neodvážil vkročit.
Oni byli ti, kteří bojovali kdykoli a kdekoli to bylo nutné, od nejhlubších propastí po nejvyšší vrcholky hor, od sluncem zalitých plání a luk po temné jeskyně, jež byly prosyceny pachem hniloby a smrti.

Myšlenky spasitele lidstva však nyní nebyly tak šťastné jako myšlenky davu.
Ve skutečnosti se s každou jejich výpravou stále více nořily do hlubin temnoty a zoufalství, které dokázaly zahnat jen ty kratičké, prchavé okamžiky, strávené v malém domku u městských hradeb s tou, kterou bezmezně miloval.
„S každou další cestou se nás vrací pořád míň. A ta hrstka dobrovolníků, která sebere odvahu a přihlásí se jednou za čas, nedokáže nahradit ty padlé.”
Před očima mu probíhal zástup přátel a vynikajících bojovníků, kteří opustili tento svět navždy, když pozvedli své zbraně proti prastarým bytostem dávného světa.
„Jsme odsouzeni k záhubě,” problesklo mu zmatenými myšlenkami, roztříštěnými na miliony střípků, které dohromady tvořily podivnou mozaiku směsice pocitů.
Pocitů, které s ním teď lomcovaly a otřásaly samotnými základy jeho bytosti, jeho charakteru.
„Fincher, Carlos, Richard.”
A mnozí další, jejichž jména nikdy neznal a nepamatoval si je, ale jejichž tváře mu navždy zůstanou vypálené v mysli.
Zkřivené bolestí, strachem a vědomím, že nemohou přežít.
Zároveň ale tak plné odhodlání, smířenosti se svým osudem a touhou po tom, aby jejich oběť nebyla zbytečná.
Tyto myšlenky jej přinutily k návratu do kruté a nesmiřitelné reality, která se však s tímto poznatkem stala o něco snesitelnější a už nevyhlížela tak beznadějně.
„Aby jejich oběť nebyla zbytečná!” pomyslel si. „Neděláme to přece nadarmo!”
Tento fakt objevil již dávno a právě on mu dodával sílu překonat ty melancholické stavy, jimiž trpěl v takovýchto chvílích, on mu pomáhal přinutit se k jednání, když ostatní začínali váhat, to on jej nutil zvednout se ráno z postele, když mu jeho tělo vypovídalo poslušnost po nárocích předchozích dnů.
A také mu dovoloval doufat, věřit v to, že svůj úkol zvládne dokončit, ať už se to nyní zdá sebevíc nemožné. Už jen kvůli oběti těch ostatních, kteří v něj vložili svou bezmeznou důvěru.
Usmál se. Nemohl si dovolit, aby jeho pochybnosti nakazily masu rozesmátých a převelice šťastných lidí, kteří právě skandovali jméno jejich elitní jednotky.
„Lovci Titánů!”

Právě toto heslo se nyní neslo vzduchem a hravě přehlušovalo veškeré ostatní zvuky, toliko typické pro přístavní město, utápějící se v oparu ranní ospalosti.
Dav na chvíli utichl, když z honosnější čtvrti jejich města zazněl hlasitě a čistě jediný dlouhý tón rohu, jehož ozvěna mezi domy rezonovala ještě notnou chvíli po tom, co samotný nástroj utichl.
Všichni moc dobře věděli, co tohle znamená.
Věděli, že za maličkou chvilku dorazí sám Don Esteban a zabere si jejich hrdinu jen pro sebe.
Hodlali si tu malou chvilku užít co nejvíce. Zběsile se začali hrnout kupředu, ve snaze se jej aspoň dotknout, potřást mu rukou a, v případě nebývalého štěstí, hraničícího se zázrakem, s ním prohodit pár slov, popřát mu štěstí, vyměnit si otřepanou zdvořilostní frázi či jen pouhý pozdrav.
Modrooký válečník se smutně pousmál a zaujal hrdý postoj, odhodlán vydržet až do trpkého konce.
Moc dobře věděl, že Estebanovi potrvá minimálně dalších deset minut, než se mu povede dostat do přístaviště. A návdavkem deset minut, než se protlačí davem, šílícím radostí a nadšením, jež on sám právě teď postrádal, až k němu.
„Tohle přesně nenávidím na bytí hrdinou,” pomyslel si oddaně, chvilku před tím, než se ponořil do světa konvencí, zdvořilosti, oficialit a nekonečné řady slov a jmen, která neměl šanci si zapamatovat.

Zástup jeho obdivovatelů jakoby snad nikde nekončil a táhl se do nezměrných dálek.
Kdykoli se prostor před ním na chvíli vyklidil, říkal si, že už jich nemůže být tolik, ale každého, kdo právě odešel, nahradil další.
Nekonečné minuty se vlekly, když si s každým vyměňoval pořád stejně otřepané fráze, poplácání po zádech či podání ruky.

Z utrpení, kterým právě procházel, jej vysvobodil rozruch v davu, když několik mužů v dokonalé souhře pohybů udeřilo jílci svých mečů o pevné ocelové štíty.
„Spása!” prolétlo mu znuděnými myšlenkami, když si uvědomil, že právě dorazil Don Esteban se svým doprovodem.
Dav jeho obdivovatelů se v úctě rozestoupil a utvořil širokou ulici.

Na jejím konci stál majestátně vyhlížející muž, bez jediného hnutí, čímž budil dojem sochy vytesané z pevného kusu kamene.
Lesknoucí se zbroj odrážela paprsky vycházejícího slunce a vrhala odlesky světla na lidi kolem něj.
Celá postava budila respekt. Široká ramena prozrazovala sílu a dodávala muži vzhled zkušeného válečníka. Za zády mu vyčuhovala dlouhá rukojeť obrovského obouručního meče, který byl skoro stejně velký jako válečník sám. Vzhledem k jeho výšce, která činila skoro dva metry, to byla úctyhodná zbraň, hodná obdivu a budící respekt.
Šedý plnovous mu volně splýval na hruď a zakrýval část jeho velitelské tváře.
V očích mu jasně svítily plamínky, když pohlédl na Pána Titánů. Ohníčky radosti a naděje, ale jinak byla jeho tvář klidná a vyrovnaná, skrýval své pocity mnohem lépe než ostatní, což byl velice vzácný dar, kterým se mohl pyšnit jen málokdo.
Malá lysina na jeho temeni prozrazovala, že už má svůj věk, stejně jako vlasy, protkané nitkami stříbra, jež mu přebarvil neúprosný zub času, který nikdy nikoho nešetří a každého poznamená svým dotykem.
Celkově mu však jeho věk nijak neubíral na majestátním dojmu, ale naopak, umocňoval vůdcovský vzhled, kterým muž na všechny kolem působil, a dodávaly mu autoritu, po právu zaslouženou a mnohokrát vydobytou nesčetnými činy, jež mohly sloužit jako důkazy jeho cti, hrdosti, neústupnosti a obratnosti, jak v zacházení s mečem, tak i v umění řečnictví.
Avšak jeho starcovské vzezření klamalo v jedné věci. Vzhledem k jeho věku by bylo pochopitelné, kdyby už byl vetchý stařec, který celé dny jen sedí za stolem a věnuje se politice a dlouhým debatám. On sice trávil většinu svého času právě tímto, ale v ostatním ani v nejmenším nezaostával.
Někteří by řekli, že obouruční meč, který kdysi býval postrachem všech jeho rivalů, odvažujících se stanout mu se zbraní v ruce, nyní jen dokresluje atmosféru a slouží pouze ke vzbuzení respektu. Měli by pravdu, ale z části.
Úctyhodná zbraň už notně ztěžkla v rukách vysloužilého bojovníka a její čepel již nevyskakovala z pochvy tak hbitě jako kdysi, když býval ještě v rozkvětu mužnosti a mladická zbrklost a nerozvážnost proudila jeho žilami.
Ale ani nyní, když svaly lehce ochably, kosti ztuhly v kloubech a do těla se pomalu vkrádal podivný chlad blížícího se osudu, jenž byl nevyhnutelný a jemuž se nedalo utéct, ať jste se snažili sebevíc, byste tohoto muže nezařadili mezi staré železo, jak se obvykle říká vysloužilcům.
Když došlo na boj, byl Esteban jedním z nejnebezpečnějších válečníků na ostrově. Ano, měl sice ochranku, která šla kamkoli se jen pohnul, ale nedalo se říci, že by ji nutně potřeboval.
Na Faranze existovalo jen málo lidí, kteří se mu dokázali v boji vyrovnat. A ještě méně těch, co jej dokázali v rovném duelu přemoci.
Vlastně bylo poskrovnu i lidí, kteří by jeho schopnosti s mečem chtěli jakýmkoli nepatrným náznakem zpochybnit a ozkoušet si je na vlastní kůži.

Okovaná bota zaduněla na kamenném chodníku a jeho zbroj kovově zachřestila, když vykročil ulicí mezi shromážděnými, aby uvítal navrátivšího se hrdinu lidstva.
Oba muži si sevřeli pravačky medvědím stiskem a pevně se objali kolem ramen.
Dav opět radostně zajásal, když se pustili.
„Jsem rád, že jsi zpátky,” prohodil vůdce přístavního města ke svému společníkovi potichu, sotva znatelným pohybem koutku úst.
„Lide Farangy,” zahřměl vzápětí vzduchem jeho hluboký hlas, toliko typický a pasující k jeho postavení, stejně jako k jídlu patří pití, ke kořisti lovec a k ženě muž. „Opět je čas na dlouhé a bouřlivé oslavy. Jeden z netvorů, kteří nás ohrožují, je mrtev. A za to vše vděčíme tomuto muži a hrstce jeho druhů, kteří stále riskují své životy a bojují s mocnostmi, jež si ani v těch nejbujnějších představách nedokážeme představit, abychom my, obyčejní a prostí lidé, mohli žít bez neustálého strachu, že někdo povraždí naší rodinu, srovná se zemí náš domov a nakonec si vezme i náš život.”
Dav zašuměl v očekávání.
Esteban chytl pravačku válečníka, stojícího vedle něj, a zvedl ji nad hlavu v obvyklém gestu, jež sloužilo stejně dobře tady, jako v aréně, kde právě urozený šlechtic vyhlašoval vítěze náročného klání.
„Nechť jejich oběti nejsou zapomenuty!”
Dav opět propukl v bouřlivý jásot a jako vždy utvořil širokou ulici, aby jejich hrdinové mohli projít.

Když míjeli ty obyčejné lidi a slyšeli jejich radostné projevy, pocity hrdosti jej hřály u srdce a byly balzámem pro jeho duši, rozervanou ve dví, jak se jeho vlastní temné myšlenky prolínaly s bujarým veselím davu, jako se proplétají jednotlivé úponky popínavého břečťanu, jež se dere stále výše po zdech Donovy rezidence, v neustálé snaze skrýt ji ve svém náručí a ochránit ji.
Před dotyky větru?
Slunečními paprsky?
Kapkami deště?
Kdo ví, nechť si tuto otázku zodpoví sám...


Slunce nesnesitelně pálilo a měnilo přepychovou vilu v jednu obrovskou a ještě přepychovější výheň, kterou by si přál i ten největší mistr černého řemesla.
Horko předznamenávalo příchod poledne a s ním i možného konce jejich dlouhého jednání, jež se táhlo již od časných ranních hodin.

Don si otřel zpocené čelo kapesníkem a vděčně se napil z láhve. Tady se právě projevovalo jeho stáří. V dusném ovzduší, které panovalo, se unavoval snadněji a mnohem rychleji než ostatní.
Modrooký Pán Titánů, který seděl v čele stolu naproti němu, snášel vedro mnohem lépe.
Na čele mu přesto vyrážely kapičky potu a on se teď nepochybně proklínal za to, že svou těžkou zbroj nevyměnil za pohodlnější oděv ještě před začátkem jednání.
Teď byl nucen vydržet až do úplného konce v rozehřáté mase kovu, která sálala nesnesitelným způsobem.
„Takže se pohneme dál,” pronesl Don a znaveným pohledem zabloudil ke dveřím, jimiž by mohl tuto místnost opustit. „Od Ursegora víš, kde hledat dalšího. Kdy vyrazíš?”
Krátkovlasý brunet si poposedl na židli a opřel se loktem o stůl.
„Za týden, možná za dva,” odvětil vážně, bedlivě při tom sledujíc postaršího bojovníka v čele stolu. „Až se Nick dostane do stavu, kdy bude moct bojovat. Bez něj nehodlám odjet.”
Don kývl na znamení souhlasu.
„Akorát, potřeboval bych pár dalších mužů,” nadhodil. „Nepřihlásil se někdo, když jsme byli pryč?”
„Nikdo,” povzdechl si Esteban. „Pochop, lidem se nechce riskovat krk. Zvlášť, když nevědí, co vše to obnáší a proti čemu vlastně stojí.”
„Mně se taky nechce!” pronesl ostře válečník. „Ale kdo to udělá? Nikomu se nechce, Done, ale někdo prostě musí! Nemůžeme se tu schovávat v koutě jako krysy, které čekají, až kočky přijdou na to, jak se dostanou do jejich nejskrytějšího doupěte. A stejně jako ty kočky, i Titáni odhalí slabinu v naší obraně, ať už je jakkoli malá. To si pište, že nějaká slabina tam existuje, ačkoli my sami ji neznáme a nevidíme! A až přijdou srovnat Farangu se zemí, nedokážu je zastavit, rozhodně ne všechny najednou!”
„Já vím,” odvětil klidně postarší vládce města. „ Ale nechtěj po mně nemožné. Nemůžu je do ničeho nutit. Nemůžu chtít, aby opustili svůj život a šli zemřít někam daleko od domova.”
„A po mně to chtít můžete?” vyjel na něj brunet. „Ode mne se to očekává, že? Od chvíle, co jsem zachránil tenhle prokletý, nevděčný ostrov, se čeká, že spasím svět! Ale co když nechci?”
Nechal viset otázku ve vzduchu.
Prošedivělý Don se nadechl k odpovědi.
„NE!” zavelel stroze jeho přítel. „Neříkej nic! Nebudeme si tu lhát do očí. Ano, nechce se mi spasit lidstvo. A komu by se chtělo, že? Jen kvůli vidině hrdinství. Jakou cenu ale platíme? Odjelo nás deset. A zpátky přijede šest zbídačených mužů. Stínů své někdejší velikosti. A jeden z nich zraněný a možná zbavený schopnosti dál bojovat a normálně žít. To jsou vskutku skvělé vyhlídky. Co máme z toho, že padneme daleko od toho, co máme rádi, daleko od těch, které milujeme? Budou na nás vzpomínat? A co je nám to platné!”
„Chceš peníze?” zeptal se zmateně Esteban.
„Neurážej mě!” zavrčel vztekle v odpověď modrooký muž, zatímco v očích se mu rozhořely plamínky vzteku, signalizující, že tímhle vládce přístavního města a vlastně i celého ostrova značně přestřelil. „K čemu by mi byly, když stejně nemám šanci je utrácet. A i kdybych ji měl, nejspíš bych to nezvládl, protože jsem rád za každý den, kdy se dostanu do postele před půlnocí. Jak jsem říkal, já taky nechci riskovat svůj život jen proto, aby se na mne vzpomínalo za stovky let. Netoužím po tom, aby o mně psali balady a vznešené příběhy, plné cti, odvahy a hrdinství. Je mi jedno, jestli moje skutky bude někdo opěvovat či hanobit. Chci jen jistotu, chci jistotu, že budu mít někoho, na koho se můžu spolehnout. Chci mít pár chlapů za zády, když musím bojovat. Je to tak velké přání, že se nedá splnit?”
„Musíš pochopit mou situaci,” začal vládce ostrova opatrněji než předtím, aby opět nevyprovokoval další výbuch hněvu modrookého válečníka. Obzvláště, když ten předchozí jej už zvedl ze židle.
Ne, nebál se, že by natolik vybuchl, aby se chopil zbraně a začal jim hrozit násilím či smrtí. To rozhodně nebyl styl toho čestného muže, který tu stál v čele stolu a hlasitě oddychoval, snažíc se tím zklidnit se po nenadálém návalu emocí.
„Nemůžu začít lidi tlačit do toho, co sami nechtějí. Pokud to udělám, obrátí se proti nám a pak teprve budeme v koncích. Tam, kde skončí všichni diktátoři. A to, co prosazuješ je diktatura.”
„A pokud by nám ta diktatura, jak to nazýváš, pomohla zachránit svět, není to správná cesta?” otázal se mladý bojovník s jiskrou v očích. „Já přinesl svou oběť světu a rozhodně se nechvástám, když řeknu, že není malá. Jak daleko zajdete vy ostatní?”
Rozhlédl se po dalších třech lidech v místnosti.

Rodrigo, nový velitel Inkvizice na Faranze, se pod silou jeho pohledu nervózně zaklepal a pročísl si rukou krátké černé vlasy, načež své kaštanové oči zabodl do stolu a skryl tak svou tvář jeho zraku.
Ignaz, velmistr mágů, mu opětoval pohled a v jeho modrých očích se zračilo hluboké zamyšlení, které naznačovalo, že prošedivělý mistr magie přemýšlí nad nějakým řešením jejich svízelné situace.
Jediný, kdo otevřeně vystoupil, byl Ricardo, velitel Donovy osobní stráže.
Jeho hnědé oči se zableskly, když pohlédl na hrdého muže ve vznešené zbroji před sebou.
„Chceš víc mužů?” otázal se a rukou si přejel po strništi na tváři. „Myslím, že naše ochranka je stejně zbytečně velká a tři nebo čtyři chlapy bych mohl postrádat. Stejně tady nehrozí nějaký nepokoje. Lidi jsou rádi, že žijou, a rozhodně se nehodlaj bouřit, když vidí, co všechno děláme pro to, aby mohli žít ještě líp.”
„To je přesně to, o čem mluvím, Ricardo,” přikývl Pán Titánů a hned vypadal o něco klidněji.
Dokonce se už i znovu posadil, což bylo zajisté dobrým znamením.
Tenhle obyčejný pohyb snížil riziko dalšího výbuchu a následných ostrých slov na minimum.
„Ale potřebuju chlapy, kteří se umí ohánět zbraní a nejsou pověrčiví. Prostě nesmí uhnout před ničím.”
Ricardo se zasmál a rozverně si pročísl zrzavé kadeře rukou, jak bylo jeho zvykem.
„Pár takových určitě najdu. Ještě dneska jim to oznámím a pošlu je do pevnosti. A neboj, dostaneš chlapy, kteří ví jak držet zbraň.”
Ozval se tvrdý kovový zvuk, když si mladý bojovník udeřil okovanou pěstí o ocelový plát své zbroje.
„Nic víc nežádám. Pokud je to tedy vše, omluvte mě, potřebuji ještě mluvit s Ursegorem. Je tu jistá šance, že už se mu povedlo dokončit seznam, který jsem po něm chtěl.”
Všichni čtyři jeho společníci na něj tázavě pohlédli.
„Chtěl jsem, aby mi sestavil soupis míst, kde jsou všechny chrámy,” odvětil netrpělivě, zatímco toužebným pohledem už čím dál častěji těkal ke dveřím. „Mohli bychom pak co nejlépe naplánovat trasu a počet mužů v posádce, abychom se nemuseli vracet každou chvíli.”
„Skvělý nápad,” řekl Don a vypadal vážně potěšeně. Otázkou je, jestli jej potěšil konec jednání, který už byl na dosah ruky, nebo skutečně fakt, že se pohnuli opět o krůček kupředu.
To však už pro netrpělivého bruneta nehrálo nejmenší roli. Jediné, po čem už několik hodin prahnul, se teď blížilo.
Opustí tuhle kovářskou pec, co nevidět shodí žhnoucí masu kovu a omyje si pot ze znaveného těla.
A možná dokonce i na kratičký okamžik uvidí tu, po které se mu tak stýskalo.
Třeba zbyde i čas na pár rychlých, vřelých slůvek, několik letmých dotyků, jež zahřejí na duši či snad dokonce prchavý polibek, balzám na jeho vnitřní rány.
„Vidím, že máš tedy na spěch. Nebudeme tě už zdržovat, vše podstatné jsme vyřešili a ty si jistě chceš také odpočinout. Běž a pořádně se dej dohromady. Potřebujeme tě v nejlepší kondici.”
Válečník hrdě přikývl a otočil se k odchodu.
„Možná bys chtěl vědět, že na tebe čeká Patty,” pronesl ještě postarší velitel, jakoby mimochodem.
„Čeká,” pomyslel si a skoro by si zvesela povyskočil, nebýt společnosti, v níž se nacházel.
Musel však zachovat důstojné vystupování. Ovšem, otočit se zpět a ukázat jim svou tvář, ve které se nyní zračila nedočkavost, by bylo příliš nedůstojné k jeho postavení.
Rozhodl se tedy, že nejlepší bude hrát přeslechnutí.
S kovovým rachotem vypochodoval z místnosti.

Venku se zastavil, protáhl se a zhluboka nabral vzduch do plic.
Pohlédl na klidnou honosnější čtvrť města a rázem se pousmál, když si uvědomil, že místo několika málo dní teď bude mít skoro celé dva týdny jen pro sebe a svou lásku.
Bylo zřejmě pravé poledne, protože zde nebylo ani živáčka, což znamenalo, že se všichni skrývají doma, v chladných stínech, a užívají si oběda.
Slunce, jež neúprosně pražilo do všech míst, protože stíny byly krátké a neskýtaly mnoho prostoru k úkrytu, jakoby chtělo všechno živé zahnat do kamenných domů a přinutit se skrývat před nevydržitelným vedrem. A nutno podotknout, že se mu to dařilo velmi dobře.
„Nejdřív za Patty, až pak povinnosti,” pomyslel si zvesela a lehce se pousmál, když vyrazil směrem k přístavišti.
Jeho první kroky ovšem měly směřovat do jeho domu. Malé chatrče, kde dříve přebýval kapitán Steelbeard, při svých pobytech na Faranze.
Potřeboval ze sebe sundat rozpálenou masu kovu a omýt špínu a pot, jež se za posledních několik dní nahromadily na jeho těle.
„Je dobré být zase doma.”